Uznávané, ba přímo i řadou výtvarných umělců a historiků umění adorované dílo malíře Jana Trampoty, tohoto významného solitéra z časů Osmy a Skupiny výtvarných umělců, jako by stále unikalo z rámce osnov českého dějepisu umění.

Snad je to tím, že jsme při hledání vnitřní konstanty svébytné tváře Trampotových obrazů dosud nenašly v našem umělecko-historickém slovníku adekvátní pojmenování. Při vyslovení jména tohoto malíře se nám vybaví jeho zralá harmonická plátna, namalovaná v Orlických horách. Jak se ke svému svrchovanému výtvarnému projevu probojoval přes kubistické a expresionistické figurální studie svých počátků a jakou cestou skladebné a metodické kázně prošel, aby v letech zralosti mohla vyústit jeho tvorba v dílo tak prvořadě významné?

Trampota patřil ke generaci, která během několika málo let před první světovou válkou musela urazit cestu, na kterou si například francouzské umění vyhradilo několik desetiletí. Byl ze své generace nejmladší a tak se neúčastnil generačních zápasů Osmy a Skupiny přímo. Umělecky však vyrostl v atmosféře jejich nástupu a pod vlivem jejich výtvarných ideálů.

Po prvních kuboexpresionistických počátcích, kdy se přiblížil zejména konstruktivnímu patosu a vnitřnímu napětí obrazů Bohumila Kubišty a prošel si také syntetickou fází kubistického výtvarného názoru, přimknul se ještě před počátkem první světové války k tvarosloví fauvismu. Také ale, ještě dříve než byl nucen obléknou uniformu rakousko uherského vojáka, v sérii Parků namalovaných v Nové Vsi u Chotěboře a v civilizačních motivech z periférie se Trampota prvně přiblížil své vidině harmonického a emocionálně nabitého obrazu krajiny.

Válečná léta i roky těsně po ní jsou reflektovány jako období tvůrčí krize malíře, z níž ho vytrhlo zejména přátelství sochaře Josefa Kubíčka. Ten jej vyzval nejprve ke společné výstavě v Praze a pak přivedl malíře do Nových Hradů u Proseče a roku 1921 poprvé spatřil Trampota svou zemi zaslíbenou, když navštívil Kubíčkovo rodiště Slatinu nad Zdobnicí v podhůří Orlických hor. Tento kout Čech si dokázal již od počátku minulého století najít své malířské obdivovatele.

Na konci první dekády to byl Antonín Slavíček, kdo sem přišel spolu se svojí družinou za farářem Janem Selicharem, přítelem z legendárních Kameniček. Po něm následovali na kratší i delší dobu další a další: Václav Špála, Otakar Nejedlý, Herbert Masaryk. Trvale k tomuto kraji přilnul Slavíčkův syn Jan, níže na Orlici v Častolovicích se nastálo usazuje Antonín Hudeček a v nedaleké Javornici si skoro v téže době zřizuje svůj ateliér Vojtěch Sedláček.

Do Pěčína přišel Trampota na podzim roku 1922 a často vzpomínal na ono zjevení míru a přírodního ráje, který si prý dávno předtím vysnil. Zde se tedy malíř usadil a počal obcházet kraj a hledat přírodní i lidskou stránku budoucích obrazů. V obměnách motivů z Pěčína i jiných zákoutí Orlických hor vidíme zrát Trampotův „klasický sloh“ – od studií a prvních variant přechází autor k volnější kompozici, sumarizující v sobě základní barevné a kompoziční řešení, aby završil svou práci ve velkolepých obrazech české Arkádie.

Výtěžek tohoto období - třicet osm obrazů plných senzuálního barevného lyrismu a nehledané výtvarné originality pak představil Trampota na výstavě v pražském Mánesu v dubnu roku 1927 a v Hradci Králové. V roce 1928 umírá malířova žena a malíř se opět musí opřít o podporu a pomoc přátel, aby překonal periodickou nepřízeň osudu. Tentokrát je to Rudolf Kremlička. V roce 1930 s ním Trampota odjíždí a o rok později znova do Normandie, do okolí pobřežního městečka Etretat. Vyzbrojen předchozí zkušeností portrétisty Orlických hor přichází sem hledat nové motivy a nachází svou krajinu heroickou, kterou opět představuje pražskému prostředí na výstavě roku 1931. Chladná reakce publika jej pak natrvalo odvádí do jeho pěčínského tuscula, kde se odehrála poslední závěrečná etapa Trampotovy malířské práce. Malíř se znovu a znovu vrací ke svým dřívějším motivům a v jejich nových variantách se skrývá vyvrcholení celého Trampotova díla, rezonující jak syntetickou zkušeností předešlého vývoje, tak také i soumračným naplňováním vlastního umělcova osudu.

Karel Jaroš